Čtyři slepice ve čtyřech různých barevných provedeních dávají excelovým úchylům jedinečnou možnost se realizovat ve formě kontingenčních tabulek a výsečových grafů. Takže sledování, kdo to fláká a kdo ne, je mimořádně zábavné a návykové.
Fláká to bílá. Najednou jako když utne. Navíc přestala žrát, vypadalo jí peří na ocase, díky kterému jsem zprvu myslela, že je to snad kohout, a celkově je taková na prd. Tak jsme dumali, jestli se se slepicí chodí k veterináři... Prej asi ne...
Kuba povídá: "Prostě se jí usekne hlava. Děda jim vždycky prostě usekl hlavu..."
Běžela jsem odchytit Matěje a ve snaze citlivě tomu mému děťátku vysvětlit, že chudák slepička je asi nemocná, že se to stává a že ji tatínek bude muset asi klepnout, se mu zlověstně (a radostně) zablesklo v očích a šel tátovi pomoct brousit sekyrku.
V tom okamžiku se mi udělalo blbě. Jednak z toho, že je tohle prostě naše premiéra, také z toho, že si nejsem úplně jistá, jestli ta slepička prostě jen nenastydla, a my jí hned nepopravíme, a v neposlední řadě z toho, když jsem viděla, jak můj muž zkouší ostrost sekyry na svém ochlupeném předloktí.
Dlouho se nic nedělo. Seděla jsem za oknem, nenápadně šmírovala a čekala, co bude. Špalek byl vytažen. A ten malej tajtrlík poskakoval okolo. Náhle do domu nakoukla hlava a povídá mi. "Hele, nechceš radši zavolat babičce? Já ti nevím, co když je jí prostě jen blbě a uzdraví se?" Nakonec poradil stréc Google. Pozdní podzim, nechutenství, nenese, PADÁ PEŘÍ... Přepeřování.... A my bychom ji prostě popravili a uvařili psům... Chudák...
Tak jsem na očištění karmy připravila velikou mísu s variací kvalitního tvrdého pečiva a poslala jsem zklamaného Matěje nakrmit hejno. Šmákla si i bílá...
Uplynul týden, bílá stále nenese, ale už aspoň baští... Doufám, že je fakt blbá, jak se o slepicích říká, a nerozuměla tomu, o čem nad ní asi půl hodiny debatujeme. Ale já vím, že blbá není...
