Staření dřeva krok za krokem

Máte-li chuť mít doma něco, co vypadá, jako kdyby to bylo vyrobeno z krásného letitého dřeva, ale máte doma jen pár úhledných prken z pily anebo ObiVanKenobi, přináším vám návod, jak úplně zadarmo dosáhnout zajímavého vzhledu dřeva a ještě se u toho trochu pobavit. Zkrátka Malý chemik zasahuje...

Nejprve je potřeba si s předstihem alespoň týdne připravit roztok octu a oceli. Nelekejte se, je to úplná brnkačka. Pokud doma (tedy spíš v garáži) nenajdete ocelovou vlnu, stačí prachobyčejná drátěnka na nádobí. Do malé zavařovačky jsem nalila obyčejný kuchyňský ocet, utopila drátěnku, tuto polívčičku postavila na záchodové okýnko a na týden se na ni pokusila zapomenout. Nejprve to tak hezky bublalo, mělo krásnou zlatavou barvu, ale po několika dnech vznikl opravdu hnusný výluh plný rezavých šupin a kalu.


K samotné akci budete potřebovat:

Surové dřevo - jakékoli - já měla zrovna připravenou obyčejnou borovicovou desku
Drátěný kartáč
Silný černý čaj
Octovo-ocelovou polívčičku
Štětec

Nejprve dřevo (po letech) pojezděte drátěným kartáčem. Potřebujeme, aby mělo trochu ošoupaný vzhled a ne, že jsme ho právě vytáhli z hoblovky.

Prvním nátěrem je černý čaj. Já jsem tedy objevila poslední sáček Lady Grey od Twinings, nedokážu povědět, jestli by jiný čaj způsobil, že dřevo zareaguje jinak. To budu muset ještě prověřit :-D Povrch trošku zežloutne, nic víc nečekejte...

 Až čaj na dřevu oschne, můžeme se vrhnout na tu Octovo-ocelovou polívčičku. A tady začíná ta pravá zábava. Jakmile se roztok dotkne dřeva, lehounce to zešedne. Během několika minut však začne úžasný proces, kdy vám dřevo bude tmavnout prakticky před očima. Nejprve přes šedou, ve které budou prosvítat leta v jiné barvě. Mně tam svítila taková až červená. Postupně to bude tmavnout a tmavnout, až se vyloupne pravděpodobně konečný, karamelový odstín.

Po důkladném zaschnutí desky jsem na papírovou utěrku nabrala slušné množství kokosového oleje a dala se do masáže. Z původně poměrně nudného výsledku se vyloupla naprosto nádherná barva, s perfektně prokreslenými lety. Zkrátka to velmi lahodí oku.

Na následujících fotografiích je vidět proces tmavnutí během zhruba hodiny.

A nyní poslední fotografie, po ošetření kokosovým olejem...

Ruce vypadaly zajímavě a smrděly ještě zajímavěji. Než se mi probudila Charlottka, prošly umytím solvinou, krémovým peelingem a pivoňkovým krémem na ruce, který to nakonec zachránil. Smrděla jsem jako rezavá drátěnka, kterou se myla sto let stará mastná pánev. Takže příště s rukavicemi :-D

Teď mě čeká bojový úkol a sice sehnat si další druhy dřeva (smrk, modřín, dub, buk) a zkoušet, jak se dřevo bude chovat při mých pokusech. Těším se moc a budu to dokumentovat.

Jo abych nezapomněla... Tahle deska sloužila na ikeácký regálek Kallax, který byl tak nudný, až to bolelo. Už to nebolí...

Přejeme Vám krásné prosluněné dny

Slepičí radost

Chovat slepice není pro většinu lidí nic speciálního.... Pro mě je to ovšem velká vášeň, milá starost navíc a čtyři kámošky k nezaplacení.... Jako panelákový harant, který měl v Praze obě babičky, jsem slepice vídala jen přes plot někde na dovolené po čechách anebo zpracované na tácku v Bille.

Splnila jsem si ale tajný sen a adoptovala 4 krásky. Někdo mluví o slepicích jako o tupých stvořeních, co umí jen hrabat, dělat svinčík a kvokat. Naopak. Za půl roku, co spolu sdílíme číslo popisné, jsme se stihli poznat a já vím, že jsou každá jiná. Nejen, že jsou krásné, ale navíc mají každá i velmi originální povahu. Zrzka Sansa je zvědavá, vždycky všude první, vyskakuje mi až ke krku a trochu klove. Černá Cercei je její následnice. Není tak drzá jako Sansa, ale žížalu, kterou jim Matýsek přinese, uloví většinou nejrychleji ze všech. Klovnutí od ní dost bolí. Myslí si totiž, že jsou žížaly úplně všechno, co se k ní přiblíží. Bílá Daenerys bývala takové upozaděné nedochůdče, ale rychle to dohnala a vyrostla do krásy. Má největší a nejčervenější hřebínek. Ale nedá se pochovat, dračice... A poslední Arya - kropenka - je pro mě záhadou. Většinou stojí v pozadí, číhá na bidýlku anebo na staré pneumatice, kterou mají holky ve výběhu jako popeliště, a čumí :))) ... Jsou zkrátka skvělé... 

A teď zkuste uhodnout, která dává jaké vajíčko...

Stavba kurníku je zdokumentovaná v příspěvku ZDE. Můžete se inspirovat a rozjet vlastní chov, opravdu to stojí za to. I za tu trochu práce... Od 28.září loňského roku mám stabilně 3 až 4 vejce denně. Bez jediné pauzy, i během těch otravných mrazů a dne trvajícího 8 hodin. Neměly jsme pro slípky žádné přídavné topení. Jen jsem jim tam třikrát denně nosila něco k snědku a čerstvou teplou vodu, aby se stihly obsloužit, než to zase všechno zamrzlo. Je tedy fakt, že nejsem úplně typický vesnický chovatel slepic. Nevystačím jen se zbytky a pšeniccí, ale holkám kupuju dýni na vyzobání, hlávkový saláty, jakmile někde objevíme nějakou čerstvou lákavou pampelišku, či pole pampelišek, hned jim to servírujeme.... Nedávno, když jsem četla článek o klecovém chovu slepic, kdy těm chuděrám střídavě zhasínají a rozsvěcí po šesti hodinách, aby navodili pocit dvou dnů během 24 hodin, a zvýšili produkci vajec na úkor zdravého života té slepičky, jsem si pobrečela, a pak těm mým drahým dámám uvařila 2 kila rizota se špenátem a kukuřicí...  

 ♥ Slepičkám zdar ♥