Co se děje u Matěje?


Hanba... Hanba... Hanba... Pěkně to tady flákáme, jak tak koukám. Omluvou nám budiž to, že flákáme (dobře - flákám to já), jen to psaní a focení. Ve skutečnosti se toho děje víc než dost. Dnes jsem se rozhodla odložit na chvilku tu malou opičku do tátových rukou, našroubovat ten správný objektiv a oběhnout a nafotit to, co se událo v květnu. 

O první místo se perou dveře a kachlovky "srnky". Takže popořadě :) Původní dveře byly katastrofální. Teď už to můžu prásknout, protože zloději :-D ... Byl tu prakticky volný průchod. Jen tak nepatrně chránili proti tomu největšímu průvanu... Nicméně pořád jsme se nemohli odhodlat ke změně. Měli jsme tu totiž na obhlídku takovou tu klasickou firmu na dveře/okna a jediné, co nám za i tak nepřijatelnou sumu mohli nabídnout, byly hnusný plasťáky jako na chodbě, když chcete utéct ven nouzovým východem. Objevili jsme však něco z úplně jiného soudku. Dřevěné surové dveře, které si můžete finálně upravit, jak jen chcete. Jsou krásné, voňavé, zateplené. Dokonalé... Jako již zmíněnou finální úpravu jsme zvolili Dub antik od Soudalu, protože se nám jeho medová, lehce zašlá barva, opravdu líbí. Kování je, no krásné. Povedlo se nám to :))) Cena byla navíc čtvrtinová...


Srnečky od firmy Hein a spol. si vyslouží samostatný příspěvek, kde se chystám trochu víc rozepsat o tom jak a proč. Takže jen k nahlédnutí. Malá ochutnávka... 








A dnešní momentky ze zahrady. Zvládli jsme dřevo, udělala jsem Šáší ohromnou radost novým kočárkem. Tak dobře, také sobě, ale je tam opravdu spokojená a já jsem konečně získala alespoň trochu prostoru na to, abych kopla do hlíny anebo něco natřela. Krásně si v něm totiž hoví, kutálí se a hlavně když chce, tak na mě vidí...

Starý Kallax z Ikei dostal novou vrchní desku. Doporučuji vám tuto jednoduchou vychytávku, která tento příšerný kousek, který žije snad v každé domácnosti v naší sluneční soustavě, povýší na něco trošku vznešenějšího.


A nakonec... Ke dni jména jsem od svého milého dostala s láskou vyrobený, velmi originální rám. Naše nejoblíbenější fotografie dětí o to přímo volala. Je sama o sobě obrovská (90x60) a v původním tenoučkém, bílém rámu, nestála za nic.

Koho by to zajímalo, tak dřevo je opálené letlampou a pak ještě přetřené lazurou.






♥ A+J+M+CH

Najdi starej krám



Najdi starej krám...
Zapomeň na sběrný dvůr...
Do dna vyvrtej díry...
Nasyp hlínu...
Nastěhuj květinu...
Tadáááá...
Raduj se...







Staření dřeva krok za krokem



Máte-li chuť mít doma něco, co vypadá, jako kdyby to bylo vyrobeno z krásného letitého dřeva, ale máte doma jen pár úhledných prken z pily anebo ObiVanKenobi, přináším vám návod, jak úplně zadarmo dosáhnout zajímavého vzhledu dřeva a ještě se u toho trochu pobavit. Zkrátka Malý chemik zasahuje...

Nejprve je potřeba si s předstihem alespoň týdne připravit roztok octu a oceli. Nelekejte se, je to úplná brnkačka. Pokud doma (tedy spíš v garáži) nenajdete ocelovou vlnu, stačí prachobyčejná drátěnka na nádobí. Do malé zavařovačky jsem nalila obyčejný kuchyňský ocet, utopila drátěnku, tuto polívčičku postavila na záchodové okýnko a na týden se na ni pokusila zapomenout. Nejprve to tak hezky bublalo, mělo krásnou zlatavou barvu, ale po několika dnech vznikl opravdu hnusný výluh plný rezavých šupin a kalu.


K samotné akci budete potřebovat:

Surové dřevo - jakékoli - já měla zrovna připravenou obyčejnou borovicovou desku
Drátěný kartáč
Silný černý čaj
Octovo-ocelovou polívčičku
Štětec

Nejprve dřevo (po letech) pojezděte drátěným kartáčem. Potřebujeme, aby mělo trochu ošoupaný vzhled a ne, že jsme ho právě vytáhli z hoblovky.


Prvním nátěrem je černý čaj. Já jsem tedy objevila poslední sáček Lady Grey od Twinings, nedokážu povědět, jestli by jiný čaj způsobil, že dřevo zareaguje jinak. To budu muset ještě prověřit :-D Povrch trošku zežloutne, nic víc nečekejte...


 Až čaj na dřevu oschne, můžeme se vrhnout na tu Octovo-ocelovou polívčičku. A tady začíná ta pravá zábava. Jakmile se roztok dotkne dřeva, lehounce to zešedne. Během několika minut však začne úžasný proces, kdy vám dřevo bude tmavnout prakticky před očima. Nejprve přes šedou, ve které budou prosvítat leta v jiné barvě. Mně tam svítila taková až červená. Postupně to bude tmavnout a tmavnout, až se vyloupne pravděpodobně konečný, karamelový odstín.




Po důkladném zaschnutí desky jsem na papírovou utěrku nabrala slušné množství kokosového oleje a dala se do masáže. Z původně poměrně nudného výsledku se vyloupla naprosto nádherná barva, s perfektně prokreslenými lety. Zkrátka to velmi lahodí oku.

Na následujících fotografiích je vidět proces tmavnutí během zhruba hodiny.




A nyní poslední fotografie, po ošetření kokosovým olejem...


Ruce vypadaly zajímavě a smrděly ještě zajímavěji. Než se mi probudila Charlottka, prošly umytím solvinou, krémovým peelingem a pivoňkovým krémem na ruce, který to nakonec zachránil. Smrděla jsem jako rezavá drátěnka, kterou se myla sto let stará mastná pánev. Takže příště s rukavicemi :-D


Teď mě čeká bojový úkol a sice sehnat si další druhy dřeva (smrk, modřín, dub, buk) a zkoušet, jak se dřevo bude chovat při mých pokusech. Těším se moc a budu to dokumentovat.

Jo abych nezapomněla... Tahle deska sloužila na ikeácký regálek Kallax, který byl tak nudný, až to bolelo. Už to nebolí...



Přejeme Vám krásné prosluněné dny

Slepičí radost


Chovat slepice není pro většinu lidí nic speciálního.... Pro mě je to ovšem velká vášeň, milá starost navíc a čtyři kámošky k nezaplacení.... Jako panelákový harant, který měl v Praze obě babičky, jsem slepice vídala jen přes plot někde na dovolené po čechách anebo zpracované na tácku v Bille.

Splnila jsem si ale tajný sen a adoptovala 4 krásky. Někdo mluví o slepicích jako o tupých stvořeních, co umí jen hrabat, dělat svinčík a kvokat. Naopak. Za půl roku, co spolu sdílíme číslo popisné, jsme se stihli poznat a já vím, že jsou každá jiná. Nejen, že jsou krásné, ale navíc mají každá i velmi originální povahu. Zrzka Sansa je zvědavá, vždycky všude první, vyskakuje mi až ke krku a trochu klove. Černá Cercei je její následnice. Není tak drzá jako Sansa, ale žížalu, kterou jim Matýsek přinese, uloví většinou nejrychleji ze všech. Klovnutí od ní dost bolí. Myslí si totiž, že jsou žížaly úplně všechno, co se k ní přiblíží. Bílá Daenerys bývala takové upozaděné nedochůdče, ale rychle to dohnala a vyrostla do krásy. Má největší a nejčervenější hřebínek. Ale nedá se pochovat, dračice... A poslední Arya - kropenka - je pro mě záhadou. Většinou stojí v pozadí, číhá na bidýlku anebo na staré pneumatice, kterou mají holky ve výběhu jako popeliště, a čumí :))) ... Jsou zkrátka skvělé... 

A teď zkuste uhodnout, která dává jaké vajíčko...

Stavba kurníku je zdokumentovaná v příspěvku ZDE. Můžete se inspirovat a rozjet vlastní chov, opravdu to stojí za to. I za tu trochu práce... Od 28.září loňského roku mám stabilně 3 až 4 vejce denně. Bez jediné pauzy, i během těch otravných mrazů a dne trvajícího 8 hodin. Neměly jsme pro slípky žádné přídavné topení. Jen jsem jim tam třikrát denně nosila něco k snědku a čerstvou teplou vodu, aby se stihly obsloužit, než to zase všechno zamrzlo. Je tedy fakt, že nejsem úplně typický vesnický chovatel slepic. Nevystačím jen se zbytky a pšeniccí, ale holkám kupuju dýni na vyzobání, hlávkový saláty, jakmile někde objevíme nějakou čerstvou lákavou pampelišku, či pole pampelišek, hned jim to servírujeme.... Nedávno, když jsem četla článek o klecovém chovu slepic, kdy těm chuděrám střídavě zhasínají a rozsvěcí po šesti hodinách, aby navodili pocit dvou dnů během 24 hodin, a zvýšili produkci vajec na úkor zdravého života té slepičky, jsem si pobrečela, a pak těm mým drahým dámám uvařila 2 kila rizota se špenátem a kukuřicí...  

 ♥ Slepičkám zdar ♥





Jaro, kde jsi?


Když jdu někam na procházku anebo cíleně do lesa (což je vždy velká událost, vzhledem k tomu, že bydlíme přímo uprostřed placky rozkládající se okolo Kolína, kde jsou jen pole řepky, opia a jabloně), beru s sebou tu obrovskou a extra pevnou nákupní tašku z Lidlu. Neustále domů tahám kvanta šišek, mechu, klacků, poražených stromů, kůry, kamení, opuštěných betonových trpaslíků a když se poštěstí (jednou se poštěstilo) i paroží. Naplním tašku a pak skuhrám, že je to těžký, a Jakub je nucen táhnout několik kilometrů toho kýčovitýho, betonovýho a hlavně asi patnáctikilovýho trpaslíka. Jednou, až bude na naši zahradu opět krásný a zelený pohled vám ho fotograficky představím. Jmenuje se Radim a je opravdu hnusný. Ale je náš. Už se s námi i stěhoval a dožije s námi.

Dnes jsem dostala výrobní nutkání, šla se pohrabat v dřevníku a našla klacek. Je to klacek z Jakubova oblíbeného lesa a jediného, kde je ochoten sbírat houby. Nechtěl, abych ten klacek tahala - rozumějte tahal, protože já jsem v té době měla už slušné těhotenské břicho, ale nedala jsem se. Až dnes přijede z práce, jistě se mu nová velikonoční výzdoba bude líbit.

Příčí se mi, vyrábět takovou blbinu, a nakupovat si na to materiál na eshopu, takže jsem to pojala v minimalistickém stylu a jediné, co jsem v poslední době zakoupila, byly tetovačky na vajíčka za 8 Kč. Myslím, že sem budu věšet každou chvíli něco. Nejprve jsem chtěla fotografie na provázek a malý kolíček, ale nemám malý kolíček, nemám teď žádné vyvolané fotografie a věším zásadně nakřivo. Ale s dřevěnými korálky, vyfouknutými vejci a peříčka, které mi upadlo z lapače (v mém případě rozuměj přivolávače) nočních můr, se mi to myslím podařilo. Ještě jsem si vysnila větvičku stočenou do věnečku, ze které vyčuhují mladé zelené lístečky, ale nic takového zatím bohužel neexistuje.





Tak jaro, už pojď. Máme toho dost a chceme na zahradu. Včera jsem zasadila keřík levandule a novou růži, ale jakmile začal proletovat sníh, další zahradní činnosti jsme zavrhli.

A.

Zrození předsíně a nové cihlové zdi


Při jakémkoli dokumentování změn v kuchyni jsem se záměrně vyhýbala jejímu vstupu.

Má bohatou historii. Když jsme se přistěhovali, tak byl na nás moc nízký (on 190, já 180). Podivná futra jsme tedy vybourali, a asi o 10 cm zvýšili "průlez". Pak nás tlačil čas a musela stát nová kuchyně. Postavili jsme kuchyň a futra nebyla dodělaná. Byla to taková rozdrobená okousaná díra. Pak jsme ji tedy jakž takž zapravili, celý vstup do kuchyně natáhli do lepidla a dumali, co dál. Dumali jsme na můj vkus dlouho. Až jsme jednoho dne dodumali a rozhodli se, že tam dáme cihlové pásky. Já je mám strašně ráda. Je to teda piplačka... Představa lepit je na fasádu mě docela děsí. No tak ale aspoň na tu přístavbu, to bychom mohli zvládnout.

Takže.... Nakoupíte potřebné množství cihlových pásek. Barevná škála je široká, je z čeho vybírat. K tomu speciální tmel/spárovací hmotu. Hřebenem na zeď nanášíte tmel, přikládáte pásky, dostřiháváte, nahříváte, aby se v rozích nelámaly a štětečkem rozpatláváte spáry.... Až do zblbnutí... Mohlo by se zdát, že je to poměrně čistá práce, ale není tomu tak. Lepidlo bude opravdu všude. A opravdu lepí. K dlažbě na podlaze se každá kapka přilepí tak důkladně, že na odstranění budete potřebovat kovovou špachtli a tři kola vytírání s pomocí nějakého písku na úklid. Pokud byste pracovali na měkké podlaze, jako je například lino, doporučuji předem vše zakrýt. Výsledek je velmi efektní, trvanlivý, fotogenický a nevím jaká superlativa bych mohla ještě použít. Zeď o ploše cca 6 metrů čtverečních vyjde zhruba na 4000 Kč.






On má radost.... Teď by ty pásky cpal nejraději všude ♥

A pro vaši představu, jak pěkně to tady vypadalo, když jsme na to před 2 lety poprvé sáhli. Velký fotospeciál o předsíni připravujeme, až to úplně doladíme....





DIY jídelní stůl


Vzhledem k našemu úspěšnému rozšiřování rodiny bylo zapotřebí se také zamyslet, kde budeme všichni stolovat. Matýsek s námi samozřejmě normálně sedává a Charlottka se připojí co nevidět. Už od dob našeho malého bytečku v Úvalech nás šíleně rozčiloval náš rovněž malý stoleček. Pokud jste si chtěli přinést ke stolu víc jak jeden talířek či skleničku, museli jste svého přísedícího odkázat k obědu na podlaze. Když se nás sešlo víc, rovnou jsme se na nějaké prostírání vykašlali a rozesadili se před domem na chodníku :-D Ale k věci....

Kombinace kovu a masivního dřeva u nás vede na plné čáře. Vymysleli jsme si (ne, nakonec jsme zjistili, že nejsme tak moc originální, těchto stolů je plný Pinterest) stůl, který bude mít kovovou základnu a desku z dřevěného masivu. Rozměr stolu je pro čtyři osoby velkorysý. 160 na 80. Předpokládám, že se nám tam teď vejde všechno jídlo a navíc obligátní vázy, svícny, slánky a pepřenky, které jsem si také nemohla dovolit a neustále šoupala a odnášela. Navíc když přijde návštěva, můžeme do čela přidat další dvě židle. A je to...

Kovová konstrukce stolu je v černé matovce a na dřevo jsme vybrali úpravu dub-antik. Vypadá to S K V Ě L E....

Včera jsme také vymýšleli, co s židlemi. Budou černé, bílé, tramvajové, anebo jen lavici? Naše staré tři židle byla taková rozviklaná a různě natřená všehochuť sem tam od malířské barvy... Žádná nádhera... Ale největší boj byl u nás vždy o proutěné křeslo, na kterém byla ovčí kožešina (říkáme mu vikingský trůn). Každý na něm chtěl sedět. Už jsem se smiřovala s tím, že mu budu muset vymyslet nějaké jiné místo doma anebo nedejbože nechat ho opršet na zahradě. Nešlo pod původní stůl zasunout, zabíralo tedy moc místa.... Ale pozor, teď to přijde.... My jsme totiž ten nový stůl udělali asi o 3 centimetry vyšší než je standart, trůn tam padne jako ulitý. A bylo rozhodnuto. Rozkaz pro Jakuba zněl jasně: "Až pojedeš z práce, dovez další trůny". Kromě Matýskova Jitra (rostoucí židle) máme tedy dospělácké sezení v proutí. Vypadá to navýsost skvěle. Posuďte sami ve fotogalerii. Samosebou dodávám i fotky z výroby. A dotazy? Vítáme....

A+J+M+CH