Nezapomeň!

Jsou věci, které prostě nechcete zapomenout. Tak třeba... My strašně rádi jezdíme na nákupy do Polska. Už asi dvacet let, vždy s mámou najdeme nějaký organizovaný zájezd například od domova seniorů, kam se hned v den vyhlášení termínu aktivně přihlásíme, aby nám to náhodou nevykoupili, no a potom stříháme metr.... Zkrátka je to taková naše osobní úchylka. Čas uplynul, zájezdů bylo mraky, a už tam přestáváme být svým vzhledem tak nápadné :-D Abych to také uvedla na pravou míru, proč ty autobusy, tak ani já a ani máma neřídíme.

Máme svoje místo, Kudowa Zdroj. Myslím, že jsme ani nikdy nebyly jinde. Chodíme pravidelně stejnými uličkami, osobně známe své prodavače kyselých nakládaných rybích oček a ovčích papučí, vždycky je hnusně a vždycky je ukrutná zima.

Kuba je smířen s tím, že prostě ten den má na starosti celé naše stádo dětí, psů a slepic, ale vždy mu přivezu krowky. To jsou karamelový bonbónky s obrázkem kravičky. Také tradice. Letos jsme však byly vyvedeny z míry. Propásly jsme termín. O týden. Ale jelikož měl můj muž zřejmě slabší chvilku, navrhl, že se tedy vypravíme autem. Sláva, jásali jsme. Budou rybičky, ovčí papuče a tentokrát i vercajk. Protože pokud tam chcete nalákat i mužského člena rodiny, věřte, že tam mají i ten vercajk.

Ale hlavně se tam jezdí naší známou trasou. Chvilku po dálnici na Hradec. Potom přes Jaroměř, kde mi máma pokaždé ukazuje panelák, okolo kterého jezdila na kole. Dnes to konečně viděl i Kuba, Matěj a Charlottka. Potom se jede na Náchod. Před Náchodem je Rozkoš, nádherná vodní nádrž, která ráno vypadá jako moře, protože se v slunci ztrácí horizont.

No a tam někde v kopcích nad Rozkoší bývalo stavení, kde se narodila moje babička. Slyšela jsem ohromnou hromadu historek o kravách, slepici Ptolemajdě, o tom,  jak byl můj praděda průkopník v systémech zavlažování polí, jak prababička tehdy pěstovala exotická rajčata, ale nikdy jsem tam nebyla. I máma tam naposledy byla před 40 lety a kdo ví, jak to tam vypadá dnes? Kdo tam žije? Nicméně jsme neodolali, našli správnou cestu a najednou tam byli. Povídám "Budeme jak ve filmu, když někdo vyleze s klackem anebo vzduchovkou, řekneme: Milostivá, zdravíčko, směli bychom se zde nepatrně porozhlédnout? Moje mamička zde v tomto nádherném stavení strávila dětství, rádi bychom to zde ještě jednou viděli... Och samozřejmě, pojďte klidně dál, tu máte podmáslí od naší kravky." Tak to se nestalo samozřejmě, ale ani nikdo nevylezl. Tak jsme si to tam jen zběžně okoukli, já udělala tři fotky mobilem a jeli jsme. protože byla samozřejmě zima....  (pokračování po fotkách)





Teď večer jsem poslala fotky mámě a ona mi napsala:

"Tak si prosím povšimni té dřevěné lavice. To je lavice, kterou jsme s bratrancem Tomášem používali jako koně. Každý seděl na jednom opěradle a pořádali jsem závody, měli jsme je pojmenované. To mi bylo tak 6 -7.

Jo, teď jsem na to koukala a úplně se mi to vybavilo, dokonce jsme je i hřebelcovali (myli kartáčem a mýdle)..."

A tohle je ta věc, na kterou nechci nikdy zapomenout...


Krásný rok a v něm krásná pícka


Rozhodnete-li se pro poctivé papírové čtení, rozhodně nepropásněte dubnový Krásný rok. Mimo spousty tipů na velikonoční výzdobu, beránko-kolouší speciál, tu naleznete také moji oficiální článkovou prvotinu o naší peci. Spolu s fotkami a několika recepty. 

 

Jak jsme (ne)zabili slepici...




Čtyři slepice ve čtyřech různých barevných provedeních dávají excelovým úchylům jedinečnou možnost se realizovat ve formě kontingenčních tabulek a výsečových grafů. Takže sledování, kdo to fláká a kdo ne, je mimořádně zábavné a návykové.

Fláká to bílá. Najednou jako když utne. Navíc přestala žrát, vypadalo jí peří na ocase, díky kterému jsem zprvu myslela, že je to snad kohout, a celkově je taková na prd. Tak jsme dumali, jestli se se slepicí chodí k veterináři... Prej asi ne...

Kuba povídá: "Prostě se jí usekne hlava. Děda jim vždycky prostě usekl hlavu..."

Běžela jsem odchytit Matěje a ve snaze citlivě tomu mému děťátku vysvětlit, že chudák slepička je asi nemocná, že se to stává a že ji tatínek bude muset asi klepnout, se mu zlověstně (a radostně) zablesklo v očích a šel tátovi pomoct brousit sekyrku.

V tom okamžiku se mi udělalo blbě. Jednak z toho, že je tohle prostě naše premiéra, také z toho, že si nejsem úplně jistá, jestli ta slepička prostě jen nenastydla, a my jí hned nepopravíme, a v neposlední řadě z toho, když jsem viděla, jak můj muž zkouší ostrost sekyry na svém ochlupeném předloktí.

Dlouho se nic nedělo. Seděla jsem za oknem, nenápadně šmírovala a čekala, co bude. Špalek byl vytažen. A ten malej tajtrlík poskakoval okolo. Náhle do domu nakoukla hlava a povídá mi. "Hele, nechceš radši zavolat babičce? Já ti nevím, co když je jí prostě jen blbě a uzdraví se?" Nakonec poradil stréc Google. Pozdní podzim, nechutenství, nenese, PADÁ PEŘÍ... Přepeřování.... A my bychom ji prostě popravili a uvařili psům... Chudák...

Tak jsem na očištění karmy připravila velikou mísu s variací kvalitního tvrdého pečiva a poslala jsem zklamaného Matěje nakrmit hejno. Šmákla si i bílá...

Uplynul týden, bílá stále nenese, ale už aspoň baští... Doufám, že je fakt blbá, jak se o slepicích říká, a nerozuměla tomu, o čem nad ní asi půl hodiny debatujeme. Ale já vím, že blbá není...

Pec na pizzu nezahálí a my také ne



Pícka letos tedy moc vytížená není, to je fakt. Nejprve byla taková kosa, že bláhovost, jako kuchtit venku, vás ani nenapadne. Rázem se to během snad dvou týdnů překulilo o 40 stupňů směrem nahoru. Oheň tedy fakt nepřipadal v úvahu. Ale po tom sáhodlouhém pekle pro všechny zahradní aktivity, nastal konečně den D. Den, kdy jsem ji až po okraj naplnila dřevem. Den, kdy dostala nový bílý hacafrak a základ z cihlových pásek... Chryzantémy, bylinky, koření, škrtnout sirkou a už to jelo. Přijela za námi na návštěvu moje máma s tetou Alenou z Bulharska, tak jsme je parádně nakrmili. Teda spíš vykrmili... Radost to byla pro nás veliká. Ono díky tomu, že to chce fakt přípravu, těsto se také nějakou chvíli těstuje, a pak to nespálit, že áno, vždy jsou pizza party pro nás takovým malým svátkem. Také proto, že pečeme hlavně ve chvílích, kdy máme nějakou milou návštěvu... 

Bohužel výsledné super pizzy nemám (jako vždy) nafocené, tak mi zkrátka musíte věřit, že recept, který mám už opravdu vychytaný, a rozhodla jsem se o něj s vámi podělit, skutečně stojí za to:

Pro dva jedlíky na dva slušné kousky

500g mouky, nejlépe přímo na pizzu (jinak hladkou)
10g sušeného droždí
špetku soli

V zadělávací míse suché suroviny opravdu pečlivě promíchejte.

Teď se připravte na hnětení. Buď to za vás bude dělat robot s hnětačem anebo vaše ruce (v tom případě hodně sil a trpělivosti, nesmí se to odbýt).

Přidáte...

300 ml vlažné vody
2 lžíce olivového oleje

A do práce...

Výsledkem bude (tedy mělo by být) nelepivé, tvar držící a hladké těsto. Pokud je potřeba, klidně si pomozte hrstí mouky anebo trochou vody. Bochánek lehce posypte moukou, šoupněte ho do mísy, zakryjte pečlivě potravinovou folíí a nechte 24 hodin kynout v lednici.

Druhý den můžete směle vyválet 2 pizzy o průměru asi 35 cm. Předpokládám, že pec na pizzu spíš nemáte, ale trouba, pokud se na pečení správně použije, udělá také dobrou službu. Důležité je, aby byla opravdu rozpálená a abyste do ní pizzu dali ne na studeném plechu, ale plech měli už v té troubě také opravdu rozpálený do ruda. Pomoct si můžete buď druhým plechem, anebo velkým kuchyňským prkénkem, na kterém jste pizzu "zdobili". Pozor, pořádně si pizzu podsypte moukou, ať se vám při přehazování do pece nepřilepí, tohle se opravdu napravuje špatně.

Tak, a je to... Ano, to je vše... Zkuste recept a dejte nám vědět, jak to dopadlo







Zateplujeme


Budu teď asi trochu ohraná, protože každý, kdo ve zdraví přežil toto ďábelské léto, jistě s otevřenou náručí a v pletené čepici a šále již několikátý den vítá nádherný podzim. Patřím do kategorie podzimních a zimních týpků. Opálená vypadám blbě. Červeně. S rezavou kšticí začnu okamžitě vypadat jako správně uvařený humr. Naše dcera to podědila po mě. Barvy i odpor k té hořící žluté kouli. Naopak kluci se v teple rochní a fungují. Jakub v těch největších vedrech zvládl montovat rozpálenou černou střešní krytinu a ani nemrkl. Mě už jen pohled na ten plech způsoboval smrt. Nicméně i letos toho na něj bylo moc, oddechl si a vítá se mnou. Vítám intenzivně. Vyhrabala jsem všechny pletené propriety, ofoukla zaprášené svíčky a jala se instalovat podzimní pomocníky po celém době... Letos to bude absolutní hygge...



Trámy jsou již ověšené česnekem a bylinkami na sušení. Dostala jsem několik kousků litinového nádobí v krásné podzimní barvě. Musím říct že řízky, osmažené na sádle, na té litinové pánvi, nemají žádnou chybu... Bramboráky jakbysmet...



Ovce je na místě. Zahřívá Kubův ctěný zadek při ranním kafíčku



A podlaha v kuchyni, která bývala dost chladná, vyfasovala vietnamskou rohož pletenou z mořské trávy. Charlottka nyní tráví veškerý svůj volný čas tím, že se krmí kousky vietnamské rohože pletené z mořské trávy...



Venku strašně fouká, ale čeká nás tam ještě několik metrů dřeva na skládání do dřevníku, a ty tam vítr zcela určitě neuklidí, takže se zatím loučíme ♥

Trámy v kuchyni


Kuchyně, i když je vlastně už 3 roky smontovaná a slouží přesně tak, jak jsme si ji vymysleli, její celkový vzhled se s plynoucím časem dotváří. Myslím, že zrovna tady nemusím dlouze vysvětlovat, co jsme naposledy přidali :)

Minulý týden jsem muži přichystala překvapení doslova skryté za oponou. S Matějem jsme mu uklidili dílnu a pak celý den cvakali zubama, protože překvapení, to není nic pro nás. Ale vydrželi jsme. Když přijel domů, první, co standartně udělal bylo to, že vběhl do své dílny. A tam, pod látkou ze starého divadelního brokátu, kterou jsem kdysi dostala od babičky, čekala krabice s úžasnou (ano, měsíce se u nás nemluvilo o ničem jiném) protahovačkou na dřevo....

Následující den skoupil celou pilu v Úvalech, a jal se protahovati. Piliny byly (tedy až do včerejšího dne - zase úklid dílny jako překvapení) do výšky průměrného trpaslíka, ale dřevo na trámy hladké, sametové a všichni jsme ho museli povinně hladit a volát "óóóó" a "ááách".

Od té doby mám už nový jídelní stůl na zahradu a právě ty trámy, které jsem vám dnes nafotila. Staření dřeva je u Jakuba už samozřejmostí. Dovedl to podle mého názoru k dokonalosti a vyvinul zcela unikátní systém. Dřevo má krásnou karamelovou barvu a úžasnou strukturu. Detailnímu postupu, jak podobného vzhledu dosáhnout, se budeme určitě věnovat v jednom z následujících článků.

Tak teď si to už konečně prohlédněte, a pokud se vám tato proměna líbila, nechte nám klidně nějaký vzkaz.

PS: na úplný konec jsem připojila fotografie z úplného počátku ještě před velkým zásahem












Rekonstrukce střechy. Svépomocí. 2. díl



Nebudu Vám lhát. Bylo to náročné. Od prvního bouchnutí kladivem, až do toho posledního. Skoro celý červenec velmi originální zábavy, ze které si můj muž odnesl několik opravdu bolestivých úderů kladivem, krásné opálení a já tik v oku.

Mnoho lidí se nás ptalo, jak je možné, že jsme se do toho vrhli sami a Kuba, až na pár dní, kdy tu měl pár pomocníků, vlastně celou střechu na 90 let starém domě naprojektoval a poté vlastnoručně zbouchal sám...

Bylo to takhle. Ještě před pár měsíci jsme měli naplánovaný standartní postup většiny smrtelníků, objednaného klempíře a do začátku přesvědčení, že i když si tedy téměř všechno dokážeme bez větších problémů udělat sami, střecha je silný kafe, prostě si netroufneme a necháme práci profíkům... A potom, pomalu a plíživě se na světlo začínali vynořovat špatné informace, nespolehlivost - kterou při pro nás tak důležitém projektu a asi té největší investici, do které v rámci našeho domu půjdeme - prostě nechceme tolerovat, jsme se postupně rozhodli, že pokud si to máme podělat, poděláme si to sami. Nebudu se o detailech rozhodnutí moc rozepisovat, ale alespoň v bodech...

1) Rozpočet - několikrát špatně,

2) "na stavebním úřadě prosímtě nic neřeš, já to vždycky dělal bez toho a nic se nestalo",

3) den před plánovaným začátkem stavby jsme neměli cenovou nabídku bez asi dvaceti chyb...

A to ani nemluvím o tom, že kdybychom to nechali na jiných, neměli bychom dřevo ošetřené proti houbě a dřevokazům. Taky zbytečný, že jo...

Nakonec to tedy dopadlo tak, že se Kuba rozhodl pro vlastní režii. Nakoupili jsme materiál, krásná střešní okna, Kelišová oběhla ves, sehnala brigádníky, oznámila vše na úřadech a posbírala encyklopedické znalosti. Přijel pomoct také brácha s mamkou. Mně začaly tři týdny strachu. Nejprve z toho, že Kuba určitě spadne, že ze mě udělá nepříliš mladou vdovu a z dětí poloviční sirotky. Tento strach se v následujících dnech, kdy jsem zjistila, že můj muž není ve skutečnosti muž, ale přinejmenším opice, přetavil ve strach z toho, jestli ten ukrajinec, který nám právě ten den pomáhá, má vůbec zdravotní pojištění, a pokud spadne a poláme se, co s ním budeme dělat. Popřípadě kde ho zakopeme, když je teď půda jako troud. Pardon za černý humor, nemohu si pomoct. A opravdu je to jen humor, upozorňuji slabší povahy...

Nakonec to dopadlo dobře. Kuba má už skoro zahojené mozoly, které se mu vytvořily na místě, kde měl původně nohy a mně občas i po dvou týdnech po skončení rekonstrukce, vyjede z ruky další deseticentimetrová tříska. Máme krásnou střechu, je rovná jako podle pravítka, neprší nám na hlavu, neboť neprší nikde,  a ještě asi 30 let budu občas na zahradě anebo v chodidle nacházet kousek černého plíšku či hřebík.


Rekonstrukce střechy. Svépomocí. 1. díl


Náš dům je dědeček. Trpěl již několika chorobami a během těch let se na něm stihlo vyřádit ještě několik šikovných řemeslníků. Loni touto dobou jsme k němu tahali fungl nový městský vodovod a při té příležitosti dostal i novou kanalizaci. Trávicí soustava tohoto pána tu sice nějaká byla, avšak byla vedena zcela originálně a způsobila nám nemalé potíže... Nicméně k věci... Střecha bylo velké téma a několik týdnů (ehm... měsíců) se u nás skloňovalo ve všech pádech, až se mi zdá, že se spolu ani normálně bavit nedokážeme. Nakazila jsem tím i naší mámu, která teď prakticky vůbec nevnímá, kudy chodí, ale velmi přesně ví, kdo má jaký druh krytiny, proč si sakra ty lidi z toho nečistí ty lišejníky, ten má křivý krovy, tohle je falcovka?, hele bramac atakdále, atakdále, neustále :-D

Přináším vám fotogalerii té sakra špinavé a sakra těžké práce. Jste li odvážní a chcete se do toho pustit sami, velmi si to dopředu promyslete a naplňte lékárničku či ledničku libovolnými uklidňováky...




















Víte, ono se totiž dnes už finišuje, to znamená, že když ten nahoře (na střeše, čili Jakub a pomocník Jura) dá, zítra to bude opravdu, ale opravdu hotovo a krásný.


Hezký horký den ♥


And a winner is...



komentář č. 17... Výherkyně se mi určitě ozve sama, ale kdyby ne, anebo kdyby nakonec řekla "fůj, to jsou ale hnusný prkýnka, ty se budou hodit akorát do toho krbu", tak je dáme číslu 9, a takdále :-D


♥ Krásný den ♥

Dubová servírovací prkénka - soutěž o ně - a také provokace dobrotami


Včerejší den se nesl ve znamení prkének... Chtěli jsme si alespoň na okamžik odpočinout od myšlenek na střechu, takže jsme vyrazili do víru velkoměsta (rozuměj potraviny v Poděbradech) a nakoupili dobroty. Večer jsme počkali, až drobotina usne, a pak jsme to všechno sežrali.

Celou dobu jsme se ale radovali nad těmi prkénky. Servírovací prkénka jsou z tvrdého, nádherného, dubového dřeva a vyrábí je Jakub. Jak také jinak.... Na světě jsou první sady. Jedno je velké, druhé je menší, aby, když stojí opřené o linku a čekají na nálož dobrot, krásně vynikly...

Chtěli byste také takové? A budete na ně hodní? To znamená:

nelouhovat ve vodě

neumývat v myčce, ale citlivě opláchnout pokud možno bez agresivního jaru

co pár týdnů pořádně promastit (sádlem, anebo pro sádlofobiky klidně olivovým či kokosovým olejem)


Pokud tedy po duběnkách toužíte, napište mi do komentáře, co budete mlsat jako první. Sýry? Ovoce? Masovou nálož? Anebo se nám jen svěřte, že se vám prkénka budou na podzim hodit na podpal... A 15. července vylosujeme výherní komentář. Nemusíte se podepisovat, ani vkládat žádné kontakty, pokud nechcete, jen si to ohlídejte, příští neděli zveřejníme výherní číslo komentáře.