Stůl navěky

Někteří z vás možná zaregistrovali, že naše projekty teď každý měsíc vychází v nádherném časopise Krásný rok (dříve se jmenoval Krásný venkov). Dostalo mě to do situace, kdy už mi přijde blbý sem na blog kopírovat úplně to samé, co vyjde v časopise. Ale protože se jedná o nové projekty, také mi došlo, že tím, že je na blogu úplně vypustím, blog prakticky skončí. A to nechci. Takže jsem se rozhodla, že tady budou. Trochu se zpožděním oproti papírovým článkům, ale budou. 

A co se tedy stalo? Stůl se stal.... Měli jsme ho sice už jednou vlastnoručně vyrobený, ale roční používání nás utvrdilo v tom, že z obdélníku uděláme čtverec a seženeme tvrdé dřevo. Borovicové spárovky, které byly na tom původním, krásně posloužily jako police ve výklenku v předsíni...

Naši sousedi ve vesnici měli v kůlně silnou dvoumetrovou fošnu z bukového dřeva, kterou používali jako nájezd s kolečkem do kontejneru. Týdny jsem okolo ní chodila a vyprávěla o stolu, který by z ní mohl vzniknout. Věnovali nám ji. Byla prasklá a prohnutá, takže bylo potřeba jí nařezat a ohoblovat tak, aby "nová" prkna byla rovná a stejně vysoká. Vznikl velkorysý čtverec o rozměru 100x100 cm, u kterého jsme zároveň zachovali přírodní detaily, jako je okraj fošny, ze kterého jsme jen oloupali kůru. Spáry jsme přiznali. Charlottka se při každém jídle baví tím, že do nich zapíchá všechny příbory, co jsou zrovna na stole... Ocelové podnoží Kuba trochu zkrátil, uprostřed znovu vyvařil... A je to...

Sedíme všichni naproti sobě, i když stůl není kulatý. Oblé tvary v interiéru mít nemusím. Zároveň jsme nepoužívali žádnou lazuru ani barvu. Prostě jsme ho nechali jen tak, jen ho občas přejedu měkkým kartáčkem a natřu na noc olejem. Do rána je i po důkladném používání s dětmi, jako nový. Prostě naše nové kuchyňské prkénko...

O vítání podzimu

Přestože byla, díky častějším dešťům, letos přes léto zahrada v plném květu a zeleni, nejsem úplný fanda horka... Podzim každoročně vítáme průvanem v peněžence za dýně, chryzantémy a vřesy. Navíc mě posedne totální šílenství, kdy suším kila šípků a šišky jsou prakticky po celé zahradě a domu. Úspěšně jsem s tím nakazila i zbytek naší rodiny, protože z poslední procházky mi Kuba s dětmi přivalil nejprve plné náruče od smůly olepených šišek a včera dokonce batoh plný kaštanů...

Zahrada k mé velké radost začíná opravdu krásně zarůstat. Když jsme se před více než čtyřmi lety přistěhovali, byla tu jedna višeň a dvě řady tújí. Od té doby ubyly túje, přibyly dvě jablůňky, švestka, meruňka a paulownie, která je dokonce něco jako člen rodiny. O hortenziích, levanduli, komuli a asi stovce trvalek, o jejichž názvu nemám šajna, nemá asi cenu vyprávět....

Ale hlavně... Mám dvaadvacet keřů růží, z nichž některé od loňského podzimu, kdy jsem je sázela do země, hodně povyrostly a začínají dělat parádu. Je tedy fakt, že jsem si s různými chorobami užila dosytosti, ale zdá se, že ani jedna nakonec neodešla. Na padlí, rez i skvrnitost jsem však odborník a popíchaly mě také pořádně, když jsem je vyvazovala, oštipovala a čistila zem okolo kmínků. Růže si zaslouží vlastní fotogalerii a já na ní postupně pracuji.

Jinak tedy zveřejňuji pár zářijových momentek a detailů od Kolouchů

PS: Novinka..... Máme novou kočičku. Jmenuje se Hermiona, přepřede i televizi a je to úplně neobyčejná kočka domácí, tříbarevná, a to prý nosí štěstí. Tak já vám trochu toho kočičího štěstí posílám i k vám domů

♥