Nezapomeň!

Jsou věci, které prostě nechcete zapomenout. Tak třeba... My strašně rádi jezdíme na nákupy do Polska. Už asi dvacet let, vždy s mámou najdeme nějaký organizovaný zájezd například od domova seniorů, kam se hned v den vyhlášení termínu aktivně přihlásíme, aby nám to náhodou nevykoupili, no a potom stříháme metr.... Zkrátka je to taková naše osobní úchylka. Čas uplynul, zájezdů bylo mraky, a už tam přestáváme být svým vzhledem tak nápadné :-D Abych to také uvedla na pravou míru, proč ty autobusy, tak ani já a ani máma neřídíme.

Máme svoje místo, Kudowa Zdroj. Myslím, že jsme ani nikdy nebyly jinde. Chodíme pravidelně stejnými uličkami, osobně známe své prodavače kyselých nakládaných rybích oček a ovčích papučí, vždycky je hnusně a vždycky je ukrutná zima.

Kuba je smířen s tím, že prostě ten den má na starosti celé naše stádo dětí, psů a slepic, ale vždy mu přivezu krowky. To jsou karamelový bonbónky s obrázkem kravičky. Také tradice. Letos jsme však byly vyvedeny z míry. Propásly jsme termín. O týden. Ale jelikož měl můj muž zřejmě slabší chvilku, navrhl, že se tedy vypravíme autem. Sláva, jásali jsme. Budou rybičky, ovčí papuče a tentokrát i vercajk. Protože pokud tam chcete nalákat i mužského člena rodiny, věřte, že tam mají i ten vercajk.

Ale hlavně se tam jezdí naší známou trasou. Chvilku po dálnici na Hradec. Potom přes Jaroměř, kde mi máma pokaždé ukazuje panelák, okolo kterého jezdila na kole. Dnes to konečně viděl i Kuba, Matěj a Charlottka. Potom se jede na Náchod. Před Náchodem je Rozkoš, nádherná vodní nádrž, která ráno vypadá jako moře, protože se v slunci ztrácí horizont.

No a tam někde v kopcích nad Rozkoší bývalo stavení, kde se narodila moje babička. Slyšela jsem ohromnou hromadu historek o kravách, slepici Ptolemajdě, o tom,  jak byl můj praděda průkopník v systémech zavlažování polí, jak prababička tehdy pěstovala exotická rajčata, ale nikdy jsem tam nebyla. I máma tam naposledy byla před 40 lety a kdo ví, jak to tam vypadá dnes? Kdo tam žije? Nicméně jsme neodolali, našli správnou cestu a najednou tam byli. Povídám "Budeme jak ve filmu, když někdo vyleze s klackem anebo vzduchovkou, řekneme: Milostivá, zdravíčko, směli bychom se zde nepatrně porozhlédnout? Moje mamička zde v tomto nádherném stavení strávila dětství, rádi bychom to zde ještě jednou viděli... Och samozřejmě, pojďte klidně dál, tu máte podmáslí od naší kravky." Tak to se nestalo samozřejmě, ale ani nikdo nevylezl. Tak jsme si to tam jen zběžně okoukli, já udělala tři fotky mobilem a jeli jsme. protože byla samozřejmě zima....  (pokračování po fotkách)

Teď večer jsem poslala fotky mámě a ona mi napsala:

"Tak si prosím povšimni té dřevěné lavice. To je lavice, kterou jsme s bratrancem Tomášem používali jako koně. Každý seděl na jednom opěradle a pořádali jsem závody, měli jsme je pojmenované. To mi bylo tak 6 -7.

Jo, teď jsem na to koukala a úplně se mi to vybavilo, dokonce jsme je i hřebelcovali (myli kartáčem a mýdle)..."

A tohle je ta věc, na kterou nechci nikdy zapomenout...

♥